Jmenuje se Stöng í Þjórsárdal. A je jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších archeologických nalezišť Islandu. Které je pro Islanďany nesmírně historicky cenné. Můžete namítnout, že to bude platit u každého archeologického naleziště toho kterého národa, ale situace na Islandu je v tomhle opravdu specifická. Tamní historie je totiž živá.
Špatně se to vysvětluje, ale na příkladu se to pokusíme osvětlit. Protože v Česku je to jiné. Naše pověsti, ať už ty podbarvené Aloisem Jiráskem anebo dokreslené jinými zdroji, nemají svůj jasně daný bod počátku. Nejsou polstrovány nezpochybnitelnými fakty, takže nikdo ze současných obyvatel naší České kotliny ve svém rodokmenu onoho mytického praotce Čecha nedohledá. Jsme jakousi etnickou směsí Germánů, Keltů, Slovanů; seskupením, které by se snad geograficky mohlo opírat o historii Velké Moravy. Ale se spoustou nejistot, nekompletních informací a hluchých míst.
Když archeologie potkává architekturu. Nové návštěvnické centrum v nejstarším městě světa
přečíst článekU Islandu je to odlišné. Bod počátku jejich historie je pevně zakotvený a podložený daty. Kronikami, ságami. Dnešní Islanďané vědí, když první Vikingové začali Ostrov ledu a ohně kolonizovat. Znají jména prvních založených osad, a dokonce i jména těch prvních mořeplavců, kteří se stali osadníky. Aby to bylo ještě zajímavější, ti současní obyvatelé Islandu stále nesou příjmení a přízviska těch, kteří se na ostrově v roce 870 začali zabydlovat. Jsou jejich přímými potomky. Historie kolonizace ostrova tak není pasivní látkou dějepisu, je vyprávěním o jejich vlastních, historicky dobře identifikovaných předcích.
V české krčmě nenarazíte na chlapíka, který by vám vyprávěl, že jeho pra-pra (a ještě mnoho pra) předek vyzval Cyrila a Metoděje, dva věrozvěsty ze Soluně, na poznávací výlet k nám. Na Islandu, s trochou nadsázky, ale můžete na přímé potomky jejich historických osobností narazit docela často. A právě z té „živosti“ historie, která dodnes Islandem rezonuje, plyne i velký zájem místních o archeologii. Což dodává na významu nalezišti, které se nachází v údolí Þjórsárdalur, v jižní části ostrovní země.
Skutečné místo z legend
Tato oblast, snad pro svou klimatickou příhodnost i geografickou přístupnost, byla v 11. století domovem přibližně dvacítky malých osad. Odhadem tu tehdy žilo asi 400–600 obyvatel. Než je odtud vypudil probuzený vulkán, který jejich domovy pohřbil pod příkrovem sopečného popela. Žádné velké Pompeje nečekejte, byly to jen zasypané osady. Které, v roce 1939, slavně odhalil výzkum místních archeologů. Lokalita, známá jako Stöng, se proslavila zachovalostí těch prvků dobového osídlení.
A protože velmi názorně mapovala historii jejich pra-předků, stala se velmi populární mezi všemi ostrovany. V roce 1957 byl nad odhalenými ruinami těch sídel postaven ochranný přístřešek, což vlastně datuje počátek místa jako jedné z nejstarších veřejných památek na Islandu.
Znovu přitom upozorníme na paradox živé historie. V Česku nenarazíte na někoho, kdo by se hlásil k tomu, že jeho prapředek pomáhal vybudovat hradiště na Levém Hradci nebo pomáhal stavět Vyšehrad. Na Islandu to ale byli reální potomci prvních osadníků, kteří z vlastních zdrojů hradili náklady na ochranné zastřešení památky, vytvořené svými velmi konkrétními předky. Stöng byl archeologickým nalezištěm, s nímž se mohla osobně ztotožnit hezká řádka obyvatel ostrova.
Hodnotu naleziště podtrhovalo i to, že ve světě bylo k nalezení jen minimum podobně dochovaných sídelních celků z vikingské doby. Nebylo to lodích, válečnících a vyprávěnkách o berserkrech, ale o reálném životě kdysi. A jako prvořadá památka svého druhu přežíval Stöng í Þjórsárdal, v tektonicky neklidné oblasti, až do roku 2012. Tehdy uspořádala Islandská agentura pro kulturní dědictví ve spolupráci s Asociací islandských architektů soutěž o návrh na vylepšení lokality.
Přeci jen, po pětapadesáti letech bylo záhodno provést celkovou rekonstrukci. A bylo též příhodné doplnit expozice o stopy nových příběhů, které výzkum lokality naznačil. Tu architektonickou soutěž tedy vyhrálo SP(R)INT Studio. Dlouho se ale nic nedělo. Pět následujících let se totiž designová strategie tříbila a vyvíjela. Kladl se důraz spíše na adaptivní opětovné využití, než na novou výstavbu.
Neměnit to, co funguje
Tato změna, vyvinutá společně s Agenturou pro kulturní dědictví, se zaměřila na práci v rámci strukturálního a formálního jazyka původního přístřešku z roku 1957. Architekti chtěli do značné míry uchovat ten „domácký“ charakter lokality. Ale přitom se pokusili nově definovat způsob, jakým lze prezentovat a uchovávat historickou architekturu. Mimo jiné pak jejich plán zahrnuje nejen obnovený přístřešek, ale zavádí také lepší přístupnost, včetně parkoviště, sociálního zařízení, mostu pro pěší, interpretačních cest a komplexních informačních nástrojů pro veřejnost.
Jak prozrazují sami architekti ze SP(R)INT Studio, inspirace pro jejich projekt nevznikala ze vzduchoprázdna, ale byla výstupem složitých úvah o sledování současných architektonických trendů zaměřených na udržitelnost, opětovné využití a kulturní interpretaci. Pro kontext je přitom třeba chápat i postoj, jaký mají Islanďané k sopečné činnosti. V tomto konkrétním případě jí totiž nevnímají jako něco rušivého a nezvaného. Naopak, byla to erupce sopečného popela, která pro ně uchovala minulost jejich předků.
A soudobý projekt „architektonické výstavky“ je koncipován tak, že i jej může rozmar vulkánu kdykoliv pohltit. Nebude to ztráta, historie zůstane v místě i nadále přítomná a zakonzervovaná. Jen tedy nemá cenu kvůli ní budovat nové galerie jako v Louvre. Island je postavený na síle živlů, a k té síle patří i ona připomínka dynamické přírodní a kulturní krajiny Islandu v okolí Stöng.
Materiály použité v celém projektu, které zdůrazňují ekologický design, pocházejí z udržitelných zdrojů, minimalizují dopad na životní prostředí a zároveň maximalizují životnost a nízké nároky na údržbu. Ústředním bodem projektu je holistická designová filozofie, která propojuje více prvků – jako je nový most pro pěší, posezení a obnovený ochranný přístřešek – do jednotného architektonického jazyka, který citlivě reaguje na přírodní krajinu.
Architektura odhalující krajinu
Návrh uznává hluboký, symbiotický vztah mezi přírodou a kulturou a představuje budovu, která není jednoduše umístěna v prostředí, ale koexistuje s ním. Architektura se tak stává společným výtvorem formovaným jak lidským záměrem, tak environmentálními silami a odráží model vhodný pro éru zrychlujících se klimatických změn.
Díky opětovnému využití původní struktury a zajištění jejího vzhledu v souladu se stávající krajinou návrh upřednostňuje vizuální a kulturní integritu. Jeho interpretace zůstává skromná a přístupná a organicky vede návštěvníky místem, aniž by se spoléhala na zprostředkované nebo kurátorsky vykreslené příběhy. Pohyb návštěvníků byl pečlivě navržen tak, aby minimalizoval dopad, se sítí chodníků a vyvýšených plošin, které usměrňují pohyb, aniž by byla ohrožena archeologická integrita lokality.
Tyto prostorové prvky tvoří čitelnou posloupnost zážitků, které návštěvníkům umožňují setkat se s ruinami z různých perspektiv a zároveň zůstat od nich fyzicky odpoutáni. Čtyřmetrová přístavba na východě představuje nový hlavní vchod a vnitřní vyhlídkovou plošinu, zatímco nová venkovní terasa na západě otevírá panoramatické výhledy do údolí. Je z toho patrné i členění na „přítomnost“ v podobě současné konstrukce, která se vznáší nad „minulostí“ archeologického naleziště.
Původní nosná konstrukce byla zachována a obložena novými materiály, čímž se navazuje dialog mezi minulostí a současností. Okolní terénní úpravy byly kompletně přepracovány s využitím modrozelených řešení, která zvyšují ekologickou odolnost a zároveň integrují přístřešek do širšího terénu. Samotný vchod je koncipován jako plovoucí objem, mírně oddělený od země, evokující časový přechod.
Po vstupu jsou návštěvníci vedeni na zavěšený vnitřní balkon, který se vznáší nad vykopávkami a nabízí jak výhled, tak i intimitu. Světlo vstupuje skrz průhlednou střechu a moduluje atmosféru podle měnícího se počasí. Nutí to k pokládání otázek, jaké to tu asi kdysi bylo. Projekt tím zkoumá složitý vztah mezi přírodou a historií tím, že zasazuje starověké ruiny Stöngu do širší krajiny údolí Þjórsárdalur. Spíše než aby se návrh snažil o architektonickou dominanci, snaží se o zprostředkování mezi historickými pozůstatky a přírodní topografií. Ochranná struktura, která chrání pozůstatky vikingského domu, zaujímá přístup zaměřený na krajinu.
Architektura je záměrně neutrální, absorbuje a odráží jedinečné vlastnosti svého prostředí. Není koncipována jako prohlášení, ale jako tichý rámec, který podporuje a umocňuje přítomnost místa. Lehké dřevěné stěny a průsvitná polykarbonátová střecha kopírují půdorys původního dlouhého domu, aniž by ho vnucovaly. Vnitřní prostory evokují původní obydlí a zároveň zůstávají otevřené světlu a vzduchu, čímž vytvářejí abstraktní rekonstrukci, která jemně zapadá do krajiny.
Cílem není zdůraznit architekturu krajinou, ale odhalit krajinu skrze architekturu. A to tu architekti ze SP(R)INT Studio předvedli na výtečnou.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Stöng Ruins |
| Typ projektu: | nová expozice u archeologického naleziště |
| Architektonické studio: | SP(R)INT STUDIO |
| Lokalizace: | Stöng í Þjórsárdal, Reykjanes, Island |
| Vedoucí architekt: | Karl Kvaran |
| Projektový tým: | Sahar Ghaderi |
| Plánování, konzultace: | AECOM |
| Hlavní dodavatel stavby: | BRETT MARTIN |
| Inženýring stavby: | VSB Engineers |
| Stavební práce: | LANGELDUR ehf. |
| Krajinářský návrh: | SP(R)INT STUDIO |
| Klient: | Islandská Agentura pro kulturní dědictví |
| Zastavěná plocha: | 385 m2 (zastavěná plocha), celý areál 4 ha |
| Rok dokončení (finalizace): | 2024 |
Sdílet / hodnotit tento článek