Zcela běžně se v současné době používají na zateplení stěn izolanty 14 až 20 cm. Před samotnou realizací je nutné nechat celou navrženou skladbu zkontrolovat z tepelně technického hlediska. Tuto službu může provést projektant nebo ji nabízejí dodavatelé zateplovacích systémů v rámci svého obchodního servisu.
Správné posouzení tedy není zcela snadné, ale jak dokazují zkušenosti z nesprávně navržených systémů, je velice důležité. Pro pochopení posouzení je nutné znát význam základních pojmů:
Prostup tepla
Nejznámější hodnotou, která se posuzuje je součinitel prostupu tepla U (W/m2K), který udává, kolik tepla ve Wattech unikne čtverečním metrem skladby stěny při rozdílu teplot vnější a vnitřní strany jeden Kelvin. Je závislý především na tloušťce a tepelné vodivosti jednotlivých prvků ve skladbě. Čím je hodnota nižší, tím je zateplení kvalitnější, protože propustí méně tepla. Běžně dosahované hodnoty U obvodových stěnových konstrukcí jsou v rozsahu kolem 0,24 až 0,15 W/m²K.
Vlhkostní posouzení
Velice důležitým a v dobách minulých opomíjeným faktorem je posouzení velikosti a místa kondenzace vodní páry. Pokud vůbec ke kondenzaci dochází, což se děje často, je nutné posoudit místo vzniku (nesmí narušit nosné prvky například ocelových nebo dřevěných konstrukcí), množství zkondenzované vody, které se porovnává s maximálními normovými hodnotami a odpařitelnost vzniklé vody ve zbytku roku (je nutné, aby se veškerá voda ze zateplovacího systému za sezonu vypařila).
Teplotní faktor
Další z důležitých ukazatelů, na které je třeba dát pozor je teplotní faktor, detaily, oslabené části a liniové a bodové tepelné mosty (kouty, rohy, pozední věnce, sokly, kotvení zábradlí, závěsy satelitů apod.).
Náš dům jsme zateplovali vnějším kontaktním zateplovacím systémem s izolantem z polystyrenu. Jeho výhodou je nízká plošná hmotnost, čili možnost použití levnějších hmoždinek nebo čistě lepeného systému bez dodatečného kotvení, což je obrovská výhoda u velkých tlouštěk izolantu (nad 16 cm), kdy strmě stoupá cena hmoždinek. Je to nejlevnější tepelný izolant, dobře se zpracovává, je u něj možné zapuštění hmoždinek. Nevýhodou je třída reakce na oheň, při hoření odkapává a kouří a to i přes snahy výrobců tyto nevýhody potlačit retardéry hoření.
Další nevýhodou je UV nestabilita. Pokud je polystyren vystaven slunečnímu záření, tak jeho povrch postupně sprašuje, ubývá a tato vrstvička se stává neúnosnou. Oproti minerální izolaci nevadí tolik hlodavcům, kteří si někdy (za předpokladu nesprávné montáže) mohou vykousat v izolantu hnízdo. Na kontaktní zateplení je nutné používat výhradně fasádní polystyren s označení EPS 70F, EPS 100F, který má nejpřísnější rozměrové tolerance, je takzvaně stabilizovaný.
Podklad
Podklad určený pro lepení desek musí být čistý, suchý, nesmí být zmrzlý (jinovatka působí jako separace), nesmí být mastný a je nutná dostatečná soudržnost v případě dodatečného zateplování již omítnutých stěn. ETICS mají předepsané rovinnosti podkladu, které vycházejí z rozumné spotřeby pro vyrovnání a nalepení desek. Pokud je podklad hodně křivý, mělo by se provést vyrovnání podkladu omítkou, nebo zvolit jiný tip zateplení.
Lepení
Izolant se na fasádu lepí lepící hmotou dle jeho typu buď celoplošně přes hřeben, nebo tzv. na buchty a obvodový rámeček. Není možné, aby se deska lepila pouze na buchty bez rámečku, takový systém nevyhovuje standardům ETICS ani požárním vyhláškám. Je nutné uvést, že při následném kotvení musí hmoždinka proházet místem lepidla, jinak není při zarážení (nebo šroubování) dostatečně předepnuta a je do desky vpravena zbytečně. Funkce obvodového rámečku tedy jsou:
- Usnadnění vyrovnání desky při lepení
- Podepření desky po obvodě
- Podklad pro hmoždinku při kotvení do tzv. "T" spojů
- Zamezení proudění vzduchu za izolantem a snížení rizika odtržení izolantu větrem
- Zamezení proudění vzduchu vytvořenou dutinou mezi stěnou a izolantem
- Zamezení komínového efektu a prošlehnutí plamene v dutině mezi stěnou a izolantem při požáru
V případě zateplení nad terénem (nebo v místě balkonů a lodžií) se první deska osazuje na vodorovně kotvený zakládací profil z kovu nebo plastu a měla by být z nenasákavého izolantu. V případě založení pod terén by měl být nenasákavý polystyren osazen minimálně do hloubky 0,3 m pod upravený terén kvůli omezení tepelných mostů (raději ale níže) a min. 0,3 m nad UT, aby se izolantem nešířila vlhkost ze sněhu.
Izolant se lepí v rozích i v ploše na vazbu s minimálními přesahy 100 mm. Lepidlo musí být vždy pouze na desce, nikdy se nesmí objevit ve spárách a napojeních, protože neizolační materiál by mohl způsobovat tepelné úniky, kondenzaci a vymývání pigmentů finální stěrky.
Často je vidět, že se spáry mezi deskami vyplňují pěnou, někdo dokonce záměrně desky neklade na sraz, vynechává mezery, které následně pění. Je to veliká chyba. PUR pěna má po odříznutí několikanásobně vyšší prodyšnost než polystyren, vlhkost proudící skrz stěnu si vždy vybere místo nejmenšího odporu, kudy jí následně proudí větší množství a může tak docházet k nerovnoměrnému vymývání pigmentů z finální stěrky nebo nátěru. Pokud mezi deskami izolantu vzniknou spáry, mohou se v případě polystyrenu při šířce do 3 mm vypěnit přes celou šířku zateplení PUR pěnou, v případě větších šířek by se správně měla vyplnit izolačním materiálem (tenkým přířezem).
Je nutné dbát na absenci jakýchkoli vodorovných či svislých spár v místech otvorů do fasády a provádět výřezy do desek a lamel izolantu. Pokud byste výřezy nedělali, vystavujete se riziku, že v místě spáry objevíte ve finální vrstvě trhlinu.
Kotvení
Po nalepení izolačních desek, tuhnutí a vytvrzení lepidla (cca 3 dny) se přikročí ke kotvení hmoždinkami. Zde řečené zásady jsou pouze všeobecné, i kotvení by mělo být prováděno podle statického návrhu dle projektu. Hmoždinky je nutné dobře zvolit, nevybírat jen podle ceny. Každá hmoždinka se nehodí univerzálně na jakýkoli podklad a jednoduše řečeno čím je podklad měkčí, tím sofistikovanější musí hmoždinka být, a tím delší je kotevní délka. Kotevní délky vycházejí z předpisů výrobce, nebo je lze určit výtažnými zkouškami. V betonu se pohubují od 25 do 50 mm, v děrovaných tvárnicích cca od 30 mm do 70 mm, v pórobetonu více jak 100 mm. Každá hmoždinka by na svém talíři měla mít zatřídění dle podkladu a délku.
Rozeznáváme tyto typy podkladu:
- beton
- zdivo z kamene a cihel
- příčně děrované tvárnice
- mezerovité tvárnice
- pórobeton
- dřevo, dřevité desky a trapézový plech
Rozeznáváme hmoždinky natloukací a šroubovací. Všeobecně do polystyrenu je možná jakákoli varianta trnu a vrutu, do vaty se smí z požárních důvodů používat jen trny a vruty kovové. Natloukací varianta vychází levněji a aktivace probíhá zatlučením plastového (nejlevnější, ne do vaty, rád praská), kombinovaného plast-kovového (pro nižší tepelné úniky) nebo kovového (vysoká pevnost ale i vodivost) hrotu.
Zatloukat se musí pouze trn a ne celá hmoždinka, jak je často chybně prováděno. Při první ráně do hmoždinky roztáhnete její koncovou kotevní část a následně již zatloukáte aktivovanou hmoždinku, která si klestí cestu materiálem a tím snižuje svůj účinek. Z důvodu bezpečnější aplikace jsou lepší hmoždinky s vrutem, kdy ji jemně zatlučete až po izolant a následně aktivujete zašroubováním vrutu.
Pro každou hmoždinku vyvrtejte otvor o předepsaném průměru a hloubce dle kotevního schématu výrobce či dle statického výpočtu v projektu. V současné době se smí používat minimálně 6 ks/m², což odpovídá třem hmoždinkám do každé desky, nebo variantě jedné hmoždinky přímo do desky a do každého „T“ spoje. V každém případě musíte dopředu vědět, jaké rozmístění zvolíte, abyste věděli, kam nanášet lepidlo, protože hmoždinka musí procházet podlepeným místem. Pokud statika nebo montážní předpisy předepisují více kotev, je vhodné zvolit celoplošné lepení. Projekt zateplení se nevyplatí podcenit.
Hloubka je dána tloušťkou zateplení s přičtením tloušťky lepidla, případných omítek, kotevní hloubky a rezervy. Do pevných materiálů se vrtá s příklepem, do křehkých příčně děrovaných tvárnic se vrtá bez příklepu přímo určeným vrtákem, do pórobetonu je doporučené používání důlčíku na příklepovou vrtačku, který nevrtá, ale vybíjí materiál pod sebou a tím ho zpevňuje, čímž se trochu zkracuje kotevní délka.
Uvažte také, zda provedete tzv. zapuštěnou nebo povrchovou formu montáže. V současné době je čím dál více kladen důraz na tlustší a kvalitnější zateplení. Někdy je na stavbách patrný vznik tzv. dalmatinového efektu, kdy se v zimním období na ojíněné fasádě při jejím zahřívání začnou vlivem rychlejšího prohřátí podkladu kolem hmoždinky objevovat skvrny. Jsou to místa, kde došlo k rychlejšímu "roztátí" jinovatky a tento efekt postupně zmizí, jakmile se celý podklad prohřeje a fasáda "roztaje". Zapuštěním hmoždinky tento jev eliminujete. Drobnou výhodou také je, že ušetříte na délce hmoždinky.
Příště si povíme o nanášení lepidla, stěrky a povrchových úpravách zateplovacího systému.
Sdílet / hodnotit tento článek