„Lásce a vaření se oddávejte bez ohledu na nebezpečí.“
Pomineme-li nebezpečí neuzemněné zásuvky v kuchyni s mokrou dlažbou pod nohama nebo rozpálený olej či vroucí vodu, pak nejspíš tibetská ikona hovoří o odvaze a invenci jak v ložnici, tak v kuchyni. Jenže, tak jako u designu karosérií automobilů, lžíce či spínacího špendlíku, musíme napřed vyšlapat dlouhou cestu udávanou technickou, technologickou a duševní vyspělostí společnosti. Totéž platí pro místo na přípravu pokrmů, a vše, co s tím souvisí. I kuchyň si musela prošlapat křivolakou cestu dobou až k současnosti. Historicky se principy a vývojem kuchyní budeme zabývat v rozsahu naší středoevropské lokality, včetně vnějších vlivů.
Nebudeme si namlouvat, že naši předci, kteří obývali jeskyně, měli jeskynní kuchyňku. Tehdy se všechen život soustředil kolem životadárného ohně. Ten byl středobodem hlavní části obydlí, tedy jeskyně. Zde se vařilo, peklo, smažilo, opalovaly se zde hroty oštěpů a šípů, všichni se zde scházeli, prostě zde žili. Oheň jim sloužil k životu i k ochraně před predátory. Přinášel jim teplo i světlo. Oheň jim pomáhal a chránil je, ale vyžadoval si recipročně jejich ochranu. Tlupy, které přišly nešťastně o oheň, leckdy přišly o vše. Mít oheň, jeho ochranu i spolupráci, bylo bez nadsázky otázkou života a smrti.
Jeskynní člověk, při přípravě dobového jídelníčku
Kouř z ohniště se odváděl většinou při stropu jeskyně, pokud v jeskyni nevznikl v dávnověku posunem či erozí náhodně jakýsi komín. Tento člověk nebyl jenom člověkem pravěkým a jeskynním, či vzpřímeným, ale pravděpodobně i vyuzeným. V protikladu k tomuto elementárnímu pokusu o přežití je úžasné sledovat první pokusy o estetické cítění těchto lidí. Mám na mysli téměř mystickou výzdobu jeskyní pomocí loučí, hlinek a dřevěného uhlí a jejich nádherné otisky rukou, obrazy zvířat, výjevy z lovů aj. Tento otisk je podanou rukou, která nás spojuje s lidmi před 15 až 35 tisíci lety. Pomineme-li aspekt jakéhosi magického vzkazu napříč dobou, rýsuje se nám zde první využití výtvarných prvků v interiéru.
K výmalbě místnosti nebo k obrazům a užitému umění na stěnách, koberci, dlažbě na podlaze je už jenom krůček.
V období starověkého Řecka se místnosti sdružovaly okolo tzv. „atria“, které sloužilo mimo jiného i k vaření. Atrium zároveň sloužilo jako jídelna. Někdy byly kuchyně již samostatnou místností, která využívala odpadní teplo pro vyhřívání místností okolo. Veškeré práce v domě byly věcí otroků. Následně v dobách rozmachu Říma byly kuchyně doménou bohatých vrstev. Kuchyně byla již povětšinou samostatnou místností a práce, jak jinak, opět věcí otroků. Nemajetní lidé často kuchyně v domech vůbec neměli a využívali veřejných kuchyní.
Závěsný hák pro nádoby na vaření ve středověku Zdroj: fotolia.com - Vadim
V raném středověku se ohniště stále nalézalo v centru hlavní místnosti nebo při některé ze stěn. Jedno nebo více ohnišť se sdružovalo na zpevněném místě zvaném „stolec“ a vařilo se zde na trojnožkách, hácích a roštech přímo nad otevřeným ohněm. Díky kouři a jeho případnému odvodu, se kuchyně umísťovala do místností s nejvyšší světlou výškou. Kouř se pak odváděl různě uzpůsobeným otvorem zvaným „dýmník“ do střešního prostoru a tudy ven.
V pozdějších obdobích středověku dochází k postupnému vylučování kuchyně stranou od místností, kde se jedlo, žilo, spalo. Díky barvě stěn a stropu okolo otevřeného ohniště se začalo mluvit o tzv. černé kuchyni. Kuchyní byla místnost, která byla většinou přístupná z chodby, měla svůj dobový pokus o komín zvaný „lezák“, ve kterém se zároveň i udilo. Vařilo se stále na trojnožkách, hácích, roštech, v kotlích. Ale pozor, objevují se zde úžasné zajímavosti, které by člověk nepředpokládal. Například rožeň na pečení nemusel být vždy otáčen ručně. Pohon zajišťoval převod, kterým otáčela vrtulka v komínu, poháněná sálajícím teplem a jeho vynález se připisuje samotnému Leonardu da Vinci.
Dobová kresba historické kuchyně s otevřeným ohništěm Zdroj: Fotolia.com - Morphart
Tato koncepce řešení vzala za své rozšířením klasických tahových komínů se sopouchem (uvnitř dispozice dle potřeby) a se zaústěným topným a varným zařízením (kamna, krb, pec a později sporák).
Jedna podmínka řešení kuchyní zůstává platná ve všech časech. Poloha umístění kuchyně, řešení odtahu kouře, provedení a zabezpečení ohniště, kvalita provedení a vybavení, se vždy odvíjí od regionu a postavení obyvatel na společenském žebříčku. Jinak se chová kuchyně v prostém stavení venkovském, jinak na hradech, zámcích. Umístění kuchyně v samostatné místnosti bylo doménou hlavně bohatších sídel, jako byly hrady, zámky, tvrze, statky, fary a kláštery. Příprava jídla byla leckdy náročná a vyžadovala logistiku zásobování a spoustu úkonů, které by rušily majitele a jejich případné hosty.
Otevřené kuchyňské ohniště – vesnický dům Zdroj: Fotolia.com - yakub88
V obyčejném zemědělském stavení byla kuchyně součástí hlavní místnosti, se svojí pecí. Tato kuchyně prohřívala místnost a případně i stáje, které byly leckdy propojeny s obytnou částí. V podstatě lze říci, že až do nástupu průmyslové revoluce se vařilo výlučně na otevřeném ohni. Tento způsob přípravy jídla měl spoustu výhod a taky nevýhod. Kuchyně otápěla a částečně osvětlovala společnou místnost a místnosti přilehlé. Nadměrné teplo a kouř však zároveň byly faktory, které obtěžovaly, a proto docházelo k vyloučení těchto „provozů“ mimo místnosti denního pobytu. Stejně tak kouř, který otravoval život obyvatel místnosti, zároveň bránil škůdcům ničit „vyuzený“ strop a dřevěné části staveb. Nicméně otevřený oheň často zapříčinil vypálení celých měst a vesnic, někdy až apokalyptických rozměrů.
Patina měděného nádobí Zdroj: Fotolia.com - milkare
I nádobí mělo svůj vývoj a ovlivnilo kuchyně
Nádobí i kuchyňské náčiní používané v těchto dobách také seznalo změn. Dřevěné náčiní, nádoby a náčiní z mědi, bronzu a železa doplnila i nahradila keramika. Bohužel bronz (slitina mědi a cínu, případně i v malém množství hliníku, manganu, olova), stejně jako samotná měď a cín, používané v kuchyních, byly časem shledány jako vysoce jedovaté. Stejně tak olověné nádoby, poháry a potrubí pro rozvod vody způsobovaly vážné otravy již ve starověku i středověku. Proto bylo třeba vymyslet nové řešení a tím byla keramika, posléze kovové nádobí a náčiní. Pochopitelně dřevěné nádobí a náčiní přetrvává stále. Později je kov chráněn smaltem proti opotřebení a prorezavění, pálené výrobky z hlíny se opatřují glazurou a drátěným opletením. Postupem času se přidávají k těmto materiálům skleněné nádoby a porcelán. Tento výčet asi není úplný a dnes už by byl ještě obsáhlejší, vzhledem k technickým a technologickým možnostem doby.
Ukázka prvních sporáků Zdroj: Fotolia.com - GeorgSV
Technická zařízení změnila vzhled kuchyní
Sporák, jak ho známe (pochopitelně méně sofistikovaný a s ohništěm na pevné palivo), se stal součástí kuchyně až v 19. století. Další netušené dimenze získává kuchyně rozvodem a přívodu vody a odvodem nečistot. Do té doby bylo nutné vodu donášet ze společného zdroje nebo čerpat z domácí studny. Lepší variantou pozdější doby byla pumpa zabudovaná již jako součást kuchyně. Voda se ovšem musela složitě ohřívat, po umytí vynášet do kanálu či odpadu. Ve městech, která často nedisponovala kanalizační sítí, byly nečistoty odváděny kanálky v dlažbě ulice. To hovoříme pouze o kuchyňském odpadu, což nebyl zdaleka jediný zdroj odváděných nečistot. O hygienických podmínkách se vám tehdy mohlo jen zdát, na odpadcích hodovaly krysy a potkani, a proto nebyla nouze o různé epidemie moru, cholery či tyfu. Navzdory tomu, že první zmínky o kanalizačním systému pocházejí z Babylonu z roku 2600 př. n. l., byla pouť kanalizace dějinami ještě velmi dlouhá. Proto systematický rozvod a odpad nečistot měst a obcí, posunuly funkci bydlení o veliký skok dopředu.
Průmyslová revoluce a práce se železem a litinou dala vzniknout prvnímu sporáku (1740 Benjamin Franklin) zamýšleného pouze na ohřívání jídla. První průmyslově vyráběný sporák na vaření spatřil světlo světa v Americe roku 1834. Podpůrným prvkem rozvoje kuchyní byla plynofikace měst společně se zavedením zmiňovaného vodovodního a kanalizačního řádu, později i elektřiny. Větší změny seznaly kuchyně a jejich vybavení po druhé světové válce. Postupem času se začaly dovybavovat takovými skvosty jako je lednička, myčka, mikrovlnná trouba, sklokeramické desky sporáku, indukční ohřev aj. A to už je jenom krok k té naší vysněné kuchyni, kde se bude vařit s láskou to, po čem toužíme.
Sdílet / hodnotit tento článek