Dopravní infrastruktura v Norsku není po technické stránce odlišná od té v České republice. I když je severská „paleta“ užívaných svodidel a ochranných prvků možná o něco pestřejší, nejčastěji se tu setkáme s kovovými svodidly typu totožného s tím používaným u nás. Norská Správa veřejné silniční sítě před časem znovu-otevřela otázku řešení nových protihlukových stěn, a aby navrhovaná řešení byla i ekonomicky přijatelná, soustředila se na tzv. kombinovanou instalaci. Osazení nových protihlukových stěn má být napojeno na již existující základy a pilíře svodidel. Technické provedení tohoto přístupu mělo prověřit SINTEF.
A vědci po sérii měření a modelování přišli s netradiční odpovědí. Jako protihluková stěna by mohly sloužit hliníkové desky, přišroubované na svodidla, a nepřesahující svou výškou 75 centimetrů. Takto představený koncept vzbudil trochu rozpaky, ale výzkumníci si dokázali svůj návrh obhájit. Nejhlučnější část projíždějícího automobilu je totiž oblast motoru, výfuku a kol dotýkajících se vozovky. K utlumení zvukových vln pronikajících do okolí proto postačí bariéra v dané výšce, a není zapotřebí budovat několikametrové bloky. Tento návrh by asi na českých silnicích neprošel, ale v Norsku má své opodstatnění.
Většina silnic je tu stavěna na vyvýšených náspech, a přilehlá bytová zástavba je tak posazena pod úroveň silnice. Postavit hluku do cesty překážku vysokou pouhých 75 centimetrů tak může mít na komfort obyvatel stejný výsledek, jako masivní protihluková bariéra v Čechách. Hliník si navíc výtečně vedl v odrazivosti zvukových vln, i bezpečnostních testech při simulovaných kolizích. Hliník je navíc relativně snadno dostupný (minimálně pokud jde o sekundární recyklaci odpadních materiálů) a je odolný korozi. Netradiční koncept kombinované nízké protihlukové bariéry tak má v Norsku naději na úspěch.
Sdílet / hodnotit tento článek