Organizace Open House Praha, která návštěvníkům pravidelně umožňuje v rámci Open House festivalu nahlédnout do jinak nepřístupných budov, připravila k příležitosti tohoto významného jubilea akci Architektura první republiky v Praze. V rámci té bylo zpřístupněno celkem osm staveb a jednou z nich byl i tzv. Dům zemědělské osvěty na Vinohradech.
Dům, který stojí nedaleko náměstí Míru, na konci Slezské ulice, pochází z rýsovacího prkna jednoho z našich nejvýznamnějších architektů vůbec, Josefa Gočára. I přesto se ovšem jedná o poměrně neznámou stavbu a leckdo neznalý by ji marně hledal. Je to ovšem škoda, dům oplývá mnohými kvalitami, jak ostatně od tvorby architekta Gočára očekáváme, a pokud se naskytne příležitost nahlédnout dovnitř, rozhodně stojí za to této příležitosti využít.
Stavba stále slouží svému původnímu účelu
O výstavbě domu rozhodl Dr. Ing. Eduard Reich, člen agrární strany, ekonom a později také ministr zemědělství. Měl sloužit a stále slouží jednak jako sídlo mnohých zemědělských institucí, tak, jak název napovídá, místo, kde v roce 1926 Československá akademie zemědělská založila knihovnu, tehdy zvanou „Ústřední slovanská zemědělská knihovna a čítárna ČAZ“. Dům tedy sloužil a slouží jako centrum zemědělského školství a osvěty. Veřejnosti byl otevřen 28. října 1926, tedy k 8. výročí založení Československa a také k 1. výročí prvního valného shromáždění Československé akademie zemědělské. Ještě před jeho otevřením, v červenci 1926, navštívil dům osobně i prezident T. G. Masaryk.
V současnosti v budově sídlí několik zemědělských institucí jako státní veterinární správa, Česká akademie zemědělských věd a Ústav zemědělské ekonomiky a financí. Dům tedy stále slouží svému účelu, je stále fungujícím organismem, a i nadále by tomu tak mělo být.
Mistr Gočár a jeho postkubistické období
Eduardu Reichovi se myšlenka na Dům zemědělské osvěty zrodila již v roce 1923. Tehdy jeho nápad podpořil i ministr zemědělství Milan Hodža nebo předseda vlády Antonín Švehla. Stavba byla zadána architektovi Josefu Gočárovi, který byl již v té době renomovaným a uznávaným architektem. Po odklonu od stylu Legiobanky, tedy rondokubismu, se rozhodl v tvorbě inspirovat holandskou cihlovou architekturou, kterou měl během svého pobytu v Holandsku možnost osobně nastudovat. Dům tak lze zařadit do Gočárova postkubistického stylu vyznačujícího se mimo jiné prvky neoklasicismu.
Železobetonová stavba tak na první pohled rozhodně zaujme svou fasádou z režných cihel, přísným členěním především čelní fasády a v neposlední řadě vertikálními pásy oken, za kterými se skrývají schodiště. Budova působí majestátně, monoliticky, ale zároveň noblesně. Fasádu zdobí jen dvě plastiky nad severním a jižním portálem, obličeje a reliéfy vinné révy a chmelu z dílny Otty Gutfreunda. V původním projektu se počítalo s plastikami koní stojících na atice, které by symbolizovaly téma náplně stavby, nicméně po smrti Jana Štursy a Otty Gutfreunda, sochařů a blízkých spolupracovníků Josefa Gočára, již nebyly realizovány.
Další plastiku pak spatříme po vstupu jižním portálem do recepce. Jedná se o lité dílo Josefa Laudy z roku 1926 odkazující k bratrům Veverkovým.
Takzvaný modrý salonek využívaný pro konference.
Při prohlídce domu je patrné, že Josef Gočár nenechal nic náhodě a věnoval pozornost i takovým detailům, jako je osvětlení, nábytek či kliky u dveří. I přes neštěstí v únoru 1944, kdy na dům dopadly spojenecké bomby a těžce jej poničily, byl dům zachován a znovu dostavěn. V letech 2005 až 2006 pak prošel celkovou rekonstrukcí, kterou lze považovat za velmi zdařilou a která navrátila domu autentickou atmosféru. Od osvětlení až po odstín barvy dveří v interiéru, vše důkladně zrestaurované nebo nahrazené věrnými kopiemi.
Krátká, asi dvacetiminutová prohlídka návštěvníky zavedla do velkého konferenčního sálu v přízemí, který v minulosti sloužil jako čítárna místní knihovny a který dnes vypadá přesně tak, jak vypadal v době otevření budovy. Dále prohlídka pokračovala o dvě patra výše, do tzv. Modrého salonku s kulatým stolem, který své jméno získal podle barvy stropu. Dominujícím prvkem jsou svítidla tvaru krychle vyhotovená dle návrhu Josefa Gočára. Po schodišti na opačné straně budovy se pak celá skupina přesunula do přízemí, do knihovny Antonína Švehly. Ta je sama o sobě unikátem, jde o třetí největší zemědělskou knihovnu na světě, obsahuje 1,2 mil. svazků a mezi nimi i takové rarity, jako například Mattioliho herbář z roku 1562.
Poslední bod prohlídky, návštěva střešní terasy, kde jsou v současnosti chovány včely, byl pro nepřízeň počasí vypuštěn. I přesto šlo o nevšední zážitek z budovy, kterou mnozí míjí, a jejíž význam není znám.
Sdílet / hodnotit tento článek