Jsou všude kolem nás. Na to, abyste si jich povšimli, nemusíte vynakládat zvláštní energii. Je jich totiž tolik, že jsme se je naučili spíše přehlížet, ignorovat. Protože na ně není zrovna hezký pohled. Řeč je pochopitelně o ruinách mnohdy významných staveb, starých domech. Poté, co se stopa jejich původních majitelů ztratila, jakmile přestaly plnit svůj původní účel, stalo se z nich nadbytečné břemeno. Nikomu nestojí ani za demolici, a tak si je zvolna bere za své teritorium bez a kopřiva. Prakticky u nás není města či vesnice, kde by alespoň jedna taková nestála. Někdy za nimi stojí pozoruhodná historie, smutné příběhy. A někdy jen otazníky nejasností.
Bezútěšné teritorium anebo prostor pro změnu?
Znojemský ateliér ORA (můžete číst jako akronym Originální Regionální Architektura) nyní dělá z otazníků vykřičník. Svou poslední realizaci totiž uchopili jako manifest. Praktickou ukázku adaptace starých budov, přeměny nechtěného na žádané. A tím dost adresně zasáhli měkký prostor, který jsme se naučili nevidět, byť je všude kolem nás. Je totiž snadné vytvářet projekty moderních novostaveb, hledat chytré cestičky v návrzích rekonstrukcí, dá se vyjít i z demolic otevírajících potenciál nevyužívaného prostoru. Ale když přijde na vkusné řešení konverzí, adaptačních přestaveb, dostáváme se do úzkých.
ORA se rozhodli, možná nevědomky, že nám ukáží možnou cestu řešení. A v profilu staré stavby, v podstatě řečeno ruiny, vytvoří nové moderní obydlí, podle současných standardů. Přičemž onu letitou a notně časem poznamenanou vnější obálku ponechají víceméně netknutou. Do starého vsadili nové, a tím, že předisponovali jádro objektu, změnili i jeho budoucnost. Sami pak tuhle zakázku označili za fascinující. Protože se stala důkazem, že i takto je pořád možné stavět ekonomicky, za použití současných materiálů a dosahovat požadovaných parametrů. Kde tedy začít? U objektu bývalé sýpky v Arnoštově.
Kosti původní stavby
Ta byla dříve zemědělskou usedlostí, jejíž historie teoreticky mohla sahat snad až do 17. století, i když zrovna záznam z katastrálních map tady nadšení z pradávna trochu tlumí. Autoři projektu o ní hovoří jako o „znásilněném domě“, jehož vnitřnosti byly vyrabovány a přeorganizovány pro jiný účel. Současně v tomto objektu ale viděli sílu, jakýsi vznešený majestát zapomenuté krásy. „I takhle osekaný dům, dá se říci abstrahovaný, ale neztratil nic ze své velkoleposti,“ říkají vzájemné ve shodě Jan a Barbora Horovi, Jan Veisser a Tomáš Pospíšil, reprezentující tým ORA. „Způsob, jak je situovaný, jak se vzpíná k nebi a jak jeho syrová hmota odolává času, se ukázaly jako největší kvality.“
Ano, po všech stránkách to byla ruina „ohlodaná až na kost“, ze které se zachoval jen vnější profil, vnější obálka domu ze silných cihlových zdí a střechou. I tak v sobě ale nesla náznaky původních nik, výstupků a tklivých forem, dávné práce. „Společně se stavebníky jsme si kladli otázku, zda se máme kam vracet. Při jakékoliv snaze o tradiční opravu bychom o tenhle charakter ruiny přišli. Relativně brzy jsme proto zavrhli spekulativní rekonstrukci původního stavu, i jakékoliv další imitace. Navrhli jsme zafixovat stávající stav romantické ruiny a vstoupit do domu nově,“ dodávají architekti.
Srůstající a přesto oddělené
A to je přesně to, co činí projekt Domu v ruině lokálním unikátem. Tím, že autoři rezignovali na záchovné práce a památkářský postup, že nevyšli z pragmatismu demolice ani se nepokoušeli o hrátky imitující původnost, dospěli k originálnímu přístupu. Zachovat to, co existuje a zbývá, a vsadit do toho dům nový. Široký objem 250 metrů čtverečních, zarámovaný sýpkou, se totiž přímo podbízel k tvorbě lehce rustikálně laděného objektu, venkovského ubytovacího zařízení.
Do stávající kulisy ruiny architekti vystavěli nový izolovaný dům, který díky tomu může splňovat všechny současné energetické standardy. Zdravé druhotně použitelné dřevěné konstrukce použili zase znova jako konstrukční prvky stropů a výměn v krovu. „Většina materiálu na místě zůstala, jen se přeskládala,“ prozrazují architekti. „A proto v sobě dům spojuje nízké i vysoké.“ Těžko říct, jestli se na Domu v ruině líbí nejvíce staré, anebo nově dostavěné části. Fungují totiž bok po boku, prolínají se, byť je mezi nimi vzduchová mezera. Stará svou masou „chrání“ novou.
Vnitřní nový objem je proti staré formě o něco posunutý a vychýlený, takže ne všechna stará okna odpovídají novým a naopak. Dovnitř nového prostupuje místy stará cihla, jinde se zase na povrch z letitého nánosu dere novostavba. Okna jsou tu víc než jen průhledy, ale nástroj vizuálního prolínání obou světů. Interiér při své modernosti ponechává působivé kousky – kachlová kamna a retro nábytek, aby utvrdil atmosféru prolínání. Ne všechno je totiž třeba vyhodit, jen proto, že už to není in. Stavba s pamětí je tak sama o sobě dílem, na které jen tak nezapomenete.
Bez zbytečných dogmat se otevírají nové možnosti
Postup projektových prací spočíval v několika fázích. Tou úvodní bylo očištění, respektive odebírání. Ze tří stávajících naznačených pater se znovu stala dvě. Po nich přišla na řadu recyklace, která bez zbytečného sentimentu zhodnotila užitečné a charakteristické prvky „obalu“. A samozřejmě, dala prostor novému zapracování starých materiálů, které svým stavem a kvalitou odpovídaly požadavkům. Zajímavý v podání ORA pohled na ekologii stavby: „Není nezbytně nutné přijít o autenticitu stáří, není nezbytně nutné demolovat, ale ani rekonstruovat dogmaticky.“
Dům v domě, tedy, Dům v ruině, obstojí ve srovnání se všemi standardy, aniž by zmnožoval odpad. Ne každému může takové zpracování vyhovovat, ale nedá se mu upřít, že nabízí lék proti epidemii starých a nevyužívaných staveb a ruin. Které jsou odsouzeny k přehlížení a chátrání, anebo k demolici, jen aby udělaly místo novému. Nemusíme je přitom ztrácet ze zřetele, stačí se s nimi naučit pracovat. A někdy do jejich letitého objemu vsadit novou myšlenku, která je vrátí zpět.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Dům v ruině |
| Typ projektu: | Adaptivní rekonstrukc |
| Architektonické studio: | ORA |
| Lokalizace: | Arnoštov, Jevíčko, Česká republika |
| Vedoucí projektu: | Jan Hora, Barbora Hora, Jan Veisser |
| Spolupráce: | Tomáš Pospíšil |
| Statika: | Statika 3 structure s.r.o. |
| Krajinářské úpravy: | Štěpánka Černá |
| Klient: | soukromá osoba |
| Zahájení projektové činnosti: | 2016 |
| Rok dokončení (finalizace): | 2020 |
| Počet podlaží: | 2 |
| Užitná plocha: | 248 m2 |
| Zastavěná plocha: | 250 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek