ESTAV.cz
Témata
Inspirujeme se
Open House Praha
Pragerovy kostky. Levitující kanceláře v klášterní zahradě. Navštívili jsme je těsně před zahájemím rekonstrukce

Pragerovy kostky. Levitující kanceláře v klášterní zahradě. Navštívili jsme je těsně před zahájemím rekonstrukce

11. 8. 2026

Přehrát audio verzi

00:00

0.25x
0.5x
0.75x
1x
1.25x
1.5x
2x

Jen málokterá poválečná stavba v Praze dokáže vyvolat tolik emocí jako Pragerovy kostky v areálu Emauzského kláštera. Pro jedny představují necitlivý zásah do historického prostředí, pro druhé vrchol českého modernismu. Při návštěvě letošního festivalu Open House Praha však člověk rychle pochopí, že skutečný význam této stavby nespočívá pouze v odvážné konstrukci nebo výrazném architektonickém gestu. Je to především příběh místa, které vzniklo z válečné tragédie, příběh snahy propojit historickou architekturu s moderním světem a také příběh budovy, která po desetiletích dostává šanci na nový život.

Prohlédnout fotogalerii20 fotografií

Vizualizace objektu po rekonstrukci. Zdroj: IPR Praha

Místo, kterému dalo vzniknout bombardování

Dnes si jen těžko představíme, že prostor u Vyšehradské ulice a Emauzského kláštera byl hustě zastavěný. Jejich osud však stejně jako osud samotného kláštera zásadně ovlivnil americký nálet na Prahu 14. února 1945. Bombardování zničilo rozsáhlou část areálu a těžce poškodilo také Emauzy. Vznikla tak rozsáhlá proluka v samém centru města, která po válce čekala na nové využití.

Když byla v šedesátých letech vypsána soutěž, získali zakázku architekti Karel Prager a Jiří Kadeřábek. Nešlo přitom o jednoduché zadání. Nová budova měla vyrůst v bezprostřední blízkosti jedné z nejvýznamnějších středověkých památek v Praze. Jak postavit moderní administrativní komplex vedle gotického kláštera, aniž by jej zastínil?

Pragerova odpověď byla na svou dobu mimořádně odvážná. Nesnažil se navrhovat historizující architekturu ani napodobovat okolní zástavbu. Naopak vycházel z principů mezinárodního stylu a vrcholného modernismu inspirovaného tvorbou Ludwiga Miese van der Rohe. Lehká ocelová konstrukce, zavěšená prosklená fasáda a důraz na transparentnost měly vytvořit kontrast vůči historické architektuře, nikoliv její kopii.

Zároveň však návrh obsahoval překvapivě citlivý vztah ke klášteru. Prosklené fasády měly fungovat jako zrcadlo, ve kterém se historické budovy Emauz odrážejí. Římsa kláštera a kostek je stejně vysoko. Při pohledu z Pražského Hradu si tak všimneme věží kláštera, ale prágrových kostek nikoli. Klášter se stává součástí nové architektury a novostavba s ním vede neustálý dialog. Právě tento princip je jedním z nejzajímavějších aspektů celého návrhu a během návštěvy areálu jej lze stále dobře vnímat.

Kostky působí, jako by na malých základnách levitovaly. Zdroj: Ing. arch. Josef Matyska

Kostky v zahradě

Při pohledu na areál dnes může návštěvník snadno získat dojem, že hlavním tématem jsou samotné budovy. Ve skutečnosti však byla při návrhu stejně důležitá i zeleň.

Prager nechtěl vytvořit kancelářský komplex obklopený záhony. Naopak navrhl soubor volně rozmístěných pavilonů zasazených do parku. Budovy jsou od sebe odděleny zelenými plochami, průhledy a pobytovými místy. Stromy a zahrady nejsou doplňkem architektury, ale její rovnocennou součástí.

Během komentované prohlídky zaznělo, že zahrady měly vlastní zahradníky a byly dlouhodobě považovány za mimořádně kvalitně udržovaný prostor. Zaměstnanci sem chodili odpočívat, areál byl oblíbeným místem setkávání a pobytu. V době svého vzniku šlo o poměrně progresivní přístup, který předjímal dnešní snahu o kvalitní pracovní prostředí propojené se zelení.

Možná právě proto působí celý soubor překvapivě příjemně i dnes. Přes veškerou technickou racionalitu zde není cítit chlad kancelářského komplexu. Zeleň změkčuje strohou geometrii staveb a vytváří prostředí, které je spíše parkem s budovami než budovami obklopené parkem.

Zdroj: Ing. arch. Josef Matyska

Levitující architektura

Samotná výstavba probíhala mezi lety 1967 a 1974. Původní plán byl výrazně ambicióznější. Soubor měl tvořit pět objektů, realizovány však byly pouze tři. Politické změny po roce 1968 zasáhly nejen podobu projektu, ale také jeho další osud.

Přesto vznikla jedna z technicky nejpozoruhodnějších staveb své doby.

Charakteristické „kostky“ jsou vyneseny nad dvoupodlažní podnože a přesahují svůj půdorys až o šest metrů. Díky tomu působí dojmem, jako by se vznášely nad terénem. Tento efekt je patrný zejména při pohledu z klášterních zahrad, kde lehké prosklené objemy kontrastují s masivní historickou architekturou Emauz.

Celý komplex byl navržen v pravidelném modulu 6 × 6 metrů s využitím standardizovaných konstrukčních prvků. Prager zde rozvíjel svou představu takzvaného vertikálního města, tedy architektury, která dokáže efektivně využívat prostor a současně ponechat maximum volné plochy pro veřejný život a zeleň.

Rekonstrukce, která stavbě příliš nepomohla

Stejně jako řada staveb druhé poloviny 20. století ani Pragerovy kostky neměly jednoduchý osud.

Po dokončení začaly sloužit jiným institucím, než pro které byly původně navrženy. V roce 1988 prošel areál rekonstrukcí obvodového pláště. Ta sice řešila některé technické problémy budovy, ale zároveň pozměnila část původního architektonického řešení.

V dalších desetiletích se navíc stále více projevovaly nedostatky technického stavu. Do objektů zatékalo, technologie zastarávaly a původní fasádní systém přestával vyhovovat současným požadavkům. Přestože odborníci dlouhodobě upozorňovali na mimořádnou architektonickou hodnotu souboru, nezbytné investice byly opakovaně odkládány.

Paradoxně právě období, kdy byla řada poválečných staveb demolována nebo necitlivě přestavována, vedlo k novému zájmu o Pragerovo dílo. Veřejnost i odborná obec si začaly stále více uvědomovat, že jde o jednu z nejvýznamnějších ukázek českého modernismu druhé poloviny 20. století.

Zdroj: Ing. arch. Josef Matyska

Od projektových ateliérů k CAMPu

Novou kapitolu začal areál psát po roce 2013, kdy se sem přestěhoval Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy.

Ještě výraznější proměnu přinesl vznik Centra architektury a městského plánování – CAMP. Z původně uzavřeného administrativního areálu se stalo místo, kde se diskutuje o budoucnosti Prahy, konají výstavy, přednášky, debaty i kulturní akce. Součástí areálu je také kavárna a veřejně přístupné prostory, které do místa přivádějí tisíce návštěvníků ročně.

Právě během festivalu Open House Praha bylo možné sledovat, jak dobře si budova dokáže na nové využití zvyknout. Místo, které bylo původně určeno projektantům a urbanistům, dnes slouží široké veřejnosti. A možná právě tím se paradoxně nejvíce přiblížilo původní Pragerově představě otevřeného prostředí propojujícího práci, vzdělávání a veřejný život.

Piazzeta, která by nově měla být využita pro posezení k občerstevní. Zdroj: Ing. arch. Josef Matyska

Druhá šance pro Pragerovu vizi

Pragerovy kostky dnes stojí před největší proměnou od svého dokončení. Připravovaná rekonstrukce má obnovit fasády, technické vybavení i veřejná prostranství a zároveň citlivě navázat na původní architektonickou koncepci. Součástí projektu jsou také rozsáhlé krajinářské úpravy okolních zahrad.

Nejde však pouze o opravu chátrající budovy. Ve skutečnosti se rozhoduje o tom, jak budeme přistupovat k architektuře druhé poloviny 20. století. Stavby Karla Pragera byly po dlouhou dobu vnímány především optikou doby svého vzniku. Dnes se na ně stále častěji díváme jako na hodnotnou součást architektonického dědictví.

Při odchodu z areálu si člověk uvědomí, že Pragerovy kostky nejsou jen technicky odvážnou stavbou. Jsou důkazem, že moderní architektura může vedle historických památek nejen existovat, ale také je obohacovat. V odlescích jejich fasád se dodnes zrcadlí věže Emauzského kláštera. A možná právě v tom spočívá největší síla celého návrhu – nechtěl historii překřičet, ale nechat ji promlouvat novým jazykem.